Co kdyby každému z nás byl skutečně předurčený jediný ideální partner, náhodná osoba kdekoliv na světě?
Benjamin Staffin
To by byla skutečná noční můra.
S konceptem jediného ideálního partnera vyvstává obrovská spousta problémů. Jak praví Tim Minchin ve své písni If I Didn't Have You (Kdybych tě neměl):
Tvá láska je pro mě jedna z milionu
nedá se koupit za nic na světě.
Ale z těch 9,999 stovek tisíc dalších lásek
by - statisticky vzato - byly některé úplně stejně fajn
Ale co kdyby pro každého z nás existoval jeden dokonalý a předurčený životní partner a s nikým jiným bychom nemohli být šťastní? Našli bychom jeden druhého?
Budeme předpokládat, že k předurčení dochází okamžikem narození. Nemáte tušení, co je váš partner zač a kde se nachází, ale - jak praví romantické klišé - poznali byste ho, jakmile by se vaše pohledy poprvé střetly.
Taková situace před nás hned od samého počátku staví pár zásadních otázek. Například, žije vůbec váš partner? Po povrchu planety Země chodilo něco kolem stovky miliard lidí, ale jen sedm miliard jich je naživu v současnosti (což nám dává úmrtnost lidství 93 %). Pokud k našemu párování dochází náhodně, 90 procent našich předurčených partnerů dávno nežije.
Pokud by každý z nás používal takový systém osm hodin denně, sedm dní v týdnu, a pokud by vám k rozpoznání svého předurčeného partnera stačilo pár sekund, mohla by takto - teoreticky - najít své předurčené partnery většina z nás během několika desítek let. (Vytvořil jsem si pár jednoduchých modelů, abych odhadl, jak rychle by k párování a ubývání lidí ze systému docházelo. Pokud si chcete vymodelovat nějakou konkrétní situaci, doporučuji začít studiem problematiky permutace bez pevného bodu).
V reálném světě by měla spousta lidí problémy s tím, aby našli na romantiku dostatek času - málokdo by si na ni mohl vyhradit byť jen dvě desetiletí. Možná by tedy u SoulMateRoulette vysedávaly jen děti zbohatlíků. Bohužel pro ono příslovečně jedno procento platí, že většina jejich předurčených partnerů by se nacházela mezi zbylými 99 procenty. Pokud by takovou službu používalo pouze procento všech lidí, pak by pomocí něj našlo své předurčené partnery pouhé jedno procento z nich - jeden z deseti tisíc.
V zájmu zbylých 99 procent z jednoho procenta lidí ("Patříme mezi nula celá devadesát devět procenta vyvolených!") by bylo přimět k používání tohoto systému co nejvíce dalších osob. Mohli by sponzorovat projekty jako One Laptop Per Child (jen s poněkud oplzlejším podtextem). Povolání jako "pokladní" nebo "policista na Times Square" by se následkem vysokého potenciálu pro oční kontakt s cizími lidmi stala prestižními a vysněnými pracovními místy. Lidé by cestovali do měst a hledali by lásku na veřejných místech - tak, jako to dělají nyní.
Ale i kdyby někteří z nás trávili roky u SoulMateRoulette, jiní by si dokázali udržet zaměstnání, která by umožňovala neustálý oční kontakt s cizími lidmi, a ostatní by prostě doufali, že se na ně usměje štěstí, jen málo z nás by nakonec poznalo skutečnou lásku. Ostatní by měli smůlu.
Vzhledem k množství stresu a námahy by někteří předstírali, že svého předurčeného partnera našli. Toužili by po společnosti a výjimečnosti, takže by se domluvili s jinou osamělou osobou a předstírali, že si jsou předurčeni. Ženili by se, vdávali, tajili své partnerské problémy a snažili se před svými příbuznými a přáteli chovat šťastně a spokojeně. (V našem světě se něco takového pochopitelně neděje.)
Když se to tak shrne, svět předurčených partnerů by byl ještě osamělejší, než ten náš. Osobně dám přednost filozofii Tima Minchkina:
Celým svým srdcem a celou svou duší vím, že platí jediné:
Mám jen jeden život a jednu lásku a tou, lásko, jsi ty.
A kdybych tě neměl, zlato,
pak bych myslím vážně musel
mít někoho jiného.
Originál: http://what-if.xkcd.com/9/
Follow